Archiv

Počasí Třebosice - Slunečno.cz

Historie obce

Třebosice
Dle statistických seznamů obcí je první zmínka o Třebosicích z r. 1316. F. K. Rosůlek ve sborníku Pardubicko-Holicko-Přeloučsko však uvádí, že byly vladyckým sídlem pánů z Třebosic ve 14. a 15. stol. První známý majitel třebosického zboží byl Man z Třebosic, který je zapsán r. 1410 ve sporu Bočka z Poděbrad a Jana ze Zdechovic. Na stížnostní listině ke kostnickému koncilu r. 1415 byl podepsán Václav z Třebosic. R. 1484 po smrti pana Dobropolského jeho vdova Adlička z Třebosic měla o statek přijít. Obhájil ji však její švagr Kříž z Máteřova, ale jen na krátko, asi do její smrti. Od krále to panství měl dostat Čéč z Nemyšlevsi, ale hlásil se o ně i Martin Holec z Nemošic. Tomu je král přiřknul r. 1496. Holcové z Nemošic měli ve znaku červené plovoucí kapry ve stříbrném štítě a v klenotu tři kolmo stojící kapry. Podle příslušníka toho rodu je pojmenována Holcova ulice v Jesničánkách za hřbitovy

Dle konfirmačních knih byl v Třebosicích již r. 1375 kostel. Dle dochované románské křtitelnice se předpokládá, že zde již dříve stával románský kostelík, který byl později po vzrůstu vsi nahrazen gotickým. Obrázky třebosického kostela Povýšení sv. Kříže (starší a současný) byly na obálce Zpráv č. 9-10/2008. Později byl třebosický statek spojen s blízkými Dubany, které vlastnil ještě r. 1503 Jindřich z Duban. Na jižní straně kostela je náhrobní kámen s nápisem: „Letha páně 1599 usnula urozená dczera stateczneko Rytirze… Ocekawagicz We Wzkrisseni Pa“, patrně dcera Dubanských z Duban. Poté byli pány v Třebosicích Burian a Zikmund, synové Hynka Anděla z Ronovce, pána na Morašicích. Ti r. 1538 společně koupili panství heřmanoměstské. R. 1542 se rozdělili, Burian převzal Morašice a Zikmund Anděl z Ronovce Heřmanův Městec. Zikmund toho roku zapsal své manželce na Třebosicích věno 750 grošů. Třebosice, ves a dvůr kmetcí s poplužním a podacím kostelem r. 1557 nakrátko spojil s panstvím heřmanoměstským. Zikmund zřídil druhý rybník pod třebosickým Dolejším rybníkem. Tím zatopil některé pozemky jesenčanské a dle smlouvy měl těm lidem nahradit škodu grunty lepšími a ležícími blíž k Jesenčanům. Pro vzpouru proti Ferdinandovi I. z r. 1547 Zikmund přišel o své statky a r. 1563 již Třebosice patří k pardubickému komornímu panství. Třebosice jsou farní obcí, k níž r. 1909 patřily vsi Staré Jesenčany, Mateřov, Popkovice z okresu Pardubice a Dřenice, Dubany, ze vsi Blato jen čísla 1-9 tehdy z okresu Chrudim. Dnes fara není obsazena, farnost spravuje Pardubické arciděkanství.
(Sborník Pardubicko-Holicko-Přeloučsko 3.díl)
Čepí, dříve Čep nebo Čepy
Stojí v místech pravěkého osídlení. R. 1882 bylo tehdy na Pleskotově paloučku při silnici na Heřmanův Městec nalezeno 29 bronzových náramků a obrovská bronzová spona o dvou kotoučích, každý s 18 závity. Podobné spony později nalezené byly pak jmenovány „čepské“.
Dle statistického seznamu obcí je první písemná zmínka o vsi z r. 1375. F. K. Rosůlek však žádné záznamy z té doby neuvádí. Dle něho byl Čep pouhým dvorem, který byl r. 1695 připojen k pardubickému komornímu panství. Při koupi vznikly na části pozemků dvora toho roku usedlosti č. 19 – hospoda Jelenova, č. 15 – chalupa Hyhlíkova a č. 16 – chalupa Vašákova (r. 1910). Jejich dělením vznikaly další usedlosti. Ostatek dvorských polí byl připojen ke dvoru mateřovskému.
(Sborník Pardubicko-Holicko-Přeloučsko 3. díl, str. 302)

Unikátní nález z doby kamenné v Třebosicích

http://pardubicky.denik.cz/galerie/g-archeologie-kozlik-trebosice-2015-pce.html

 

Významný rodák obce Třebosice

„Dne 10. září 1911 dovršil Jan V. Markalous dvacátý pátý rok neochabující činnost v okresním výboru pardubickém. Mezi těmi, kteří si získali nehynoucí zásluhy v práci směřující k povznesení hospodářského rozkvětu v království Českém, kteří bez ohledu na oběti hmotné i mravní dovedli čeliti všem nesnázím a překážkám po mnoha desetiletí svoji neúnavnou pílí a nezištnou prací, jest muž, jimž celý národ náš právem honositi se může, který vedle upřímné lásky k vlasti vyniká vzácnou oddaností k svému stavu, pro nějž vše vykonati jest mu mravním příkazem.
Jan V. Markalous statkář v Třebosicích u Pardubic

Jest tím mužem, kterýž, ač již v stáří svém dosti pokročil, přec neúnavně pracuje dále pro povznesení lidu venkovského, z něhož vzešel a mezi nímž žije.“ Úvod Pamětního spisu k pětadvacetiletému jubileu práce v okresním výboru Jana V. Markalouse, který v červenci 1911 upravili a vlastním nákladem vydali a „drahému otci na důkaz úcty a lásky“ věnovali synové Václav a Vladimír.

Podle toho spisu je připraven následující článek.
———————–
Rod Markalousů je původu francouzského z Flander na západě Belgie. Za „povstání Nizozemského“ skončeného r. 1609 byl vyhnán. Po dlouhém bloudění Evropou nalezl asi 1616 novou vlast ve východních Čechách kolem Pardubic. Za staletí se počeštil a značně rozšířil. V mnoha vesnicích kolem Pardubic (Vyšehněvicích, Mikulovicích, Třebosicích, Jesenčanech aj.) byly po třicetileté válce statky potomků toho rodu. Z Jesenčan pocházel Václav Markalous, profesor v Chrudimi, otec spisovatele Jaromíra Johna. Oba jsou pohřbeni na hřbitově v Pardubičkách.
Jan V. Markalous, narozen 19. 3. 1848 v Třebosicích, dlouholetý okresní starosta a starosta rodné obce, zakladatel Rolnického skladištního družstva v Pardubicích, spoluzakladatel Agrární strany, člen Zemědělské rady pro Království České, zemřel 28. 6. 1928.
R. 1867 ve věku 19 let se stal samostatným hospodářem. V krátké době se osvědčil jako praktický, prozíravý a pokrokumilovný hospodář. Bažil stále po širším vzdělání, než jakého se mu dostalo ve škole. Proto soukromým studiem, četbou a sledováním veřejných otázek hleděl rozmnožit své vědomosti. V dubnu r. 1875 byl zvolen do obecního výboru rodné obce Třebosice a ihned byl postaven do jejich čela jako starosta. V době jeho starostenství do r. 1884 se uskutečnilo mnohé pro rozkvět obce, co bylo příkladem i okolním obcím. Za první úkol si vzal zřídit důstojnou školu. Tehdejší dvoutřídní škola v tzv. „staré faře“ nevyhovovala z hlediska hygieny a pedagogiky. Jako starosta i předseda místní školní rady se snažil prosadit postavení nové školy. S pomocí bývalého vychovatele, řídícího učitele Jana Vosáhla, dosáhl, že již r. 1879 byla vysvěcena a svému účelu předána nová čtyřtřídní (později sedmitřídní) škola. Již r. 1878 založil Čtenářsko-hospodářskou besedu a byl jejím předsedou. Další jeho snahou byla úprava obecních cest a stavba silnic spojujících Třebosice s okolními obcemi. Silnice z Třebosic do Dražkovic sám postavil. Staral se o příkladnou úpravu obce i o její společenský život. Neblahé okolnosti rozpoutané v jinak klidné obci mařily jeho práci, proto z funkce starosty odstoupil. Po desetileté přestávce r. 1884 byl znovu zvolen starostou, aby dokonal, co chtěl pro povznesení své obce. Na jeho návrh byla upravena a vydlážděna celá náves.
R. 1898 se opět vzdal starostenství. Ale stále pracoval na tom, aby tato farní obec se stala střediskem společenského života. R. 1901 znovu povznesl činnost Čtenářsko-hospodářské besedy se spoluúčastí mládeže.
Povzbuzen porozuměním svých přátel hleděl, aby Třebosice měly svůj peněžní ústav, který by poskytoval krátkodobé půjčky lidu. V dubnu 1904 byl zřízen ‚‚Spořitelní a záložní spolek,‘‘ jehož se stal předsedou.
Po dlouhých intervencích se mu podařilo přeměnit dosavadní poštovnu od 1. 1. 1905 na c. k. poštovní úřad. Jeho přičiněním dostaly Třebosice r. 1911 automobilové poštovní a osobní spojení s okolím linkou Pardubice-Heřmanův Městec.
Vedle působení v obci se záhy zapojil do celookresní činnosti. Jako 19letý byl povolán do výboru „Hospodářského spolku pro okresy Pardubice-Holice- Přelouč“, později se stal po řediteli hospodářské školy Adolfu Eckertovi jeho předsedou. Byl r. 1884 zvolen delegátem za okresy Pardubice-Holice-Přelouč do zemědělské rady království českého, zřízené r. 1873 místo rozpuštěné c. k. vlastenecko-hospodářské společnosti. Svým rozhledem a účastenstvím v rokování na sebe upozornil i reprezentanty z řad šlechty a r. 1892 byl zvolen do výboru této nejvyšší hospodářské korporace, kde setrval do r. 1909. Zde pracoval v komitétu pro pokračovací hospodářské školství a později v komitétu pro družstevní záležitosti. Jako delegát zemědělské rady zasedal v letech 1907-1909 v odboru zemské rady železniční.
Seznámil se s předními českými pracovníky politickými i hodpodářskými, jako Dr. Fr. L. Riegrem, J. J. Karlem Schwarzenbergem, dr. Karlem rytířem Kořistkou, ministrem prof. Dr. Fr. Fiedlerem, ministrem prof. Dr. Albínem Bráfem, J. J. JUDr. Bedřichem princem ze Schwarzenberka, nejvyšším maršálkem království Českého Ferdinandem princem z Lobkovic atd. Ti jej znávali jako zkušeného praktika.
Za zásluhy byl vyznamenán Františkem Josefem I. r. 1907 zlatým záslužným křížem s korunou.
Jeho snahy o sjednocení zemědělského stavu v Království českém byly dovršeny r. 1896, když se Stanislavem Kubrem z Kněževsi, Antonínem Švehlou st. z Hostivaře, Josefem Syrovým z Horek a věhlasným hospodářem J. Adolfem Prokůpkem zorganizovali zemědělce v jedné organizaci „Sdružení českých zemědělců království Českého“. Na těchto základech byla zbudována pak mohutná česká strana agrární.
Nebylo jich mnoho, ale uspěli, ač mohli říci, stejně jako dříve první buditelé českého národa: „Kdyby na nás spadl strop, je po celé straně agrární“. Dle slov J. V. Markalouse z r. 1911: „Mohlo se říci jejím zakladatelům to, co řekl Bismarck Němcům: „Pomozte Německu do sedla, ono pojede samo!“ Stalo se. Strana agrární vyšvihla se do sedla, dnes už jede jako zkušený jezdec!“ Ve volbách do říšské rady r. 1911 získala 180 tisíc hlasů. (Jela do r. 1939. Po r. 1945 nebyla povolena, aby nebránila únoru 1948 a následnému ničení prosperujících statků a násilnému zakládání JZD.)

Autor: Jiří Paleček
Vyšlo ve Zprávách KPP číslo: 11-12/2010

Zdroj: Klub přátel Pardubicka

Suplement l-karnitin a jiné spalovače tuků